Ilustrační pozadí
Skrytí/zobrazení obrázku na pozadí

O výuce

Taneční tvorba jako součást taneční výchovy

Pohyb je základním, přirozeným projevem člověka, každý kdo má touhu tančit, může tančit. Vrozená schopnost vyjádřit se pohybem nám je dána od narození, pohybový slovník jednotlivce je individuální a specifický a může se stát základem pro umělecký taneční projev. Mezi rozvojem intelektu a rozvojem motoriky u dítěte existuje obousměrný vztah, což znamená, že pohybové činnosti zpětně významně ovlivňují psychické procesy. Z těchto důvodů se pohybových a tanečních aktivit úspěšně používá například při diagnostice mozkových dysfunkcí, kterých u dětí v poslední době přibývá. Dítě je schopno vyvolávat a spojovat intelektuální a citové podněty s fyzickými, cítí pohyb jako zdroj sebejistoty a sebeuvědomění, pomocí tance porozumí sobě samému.

Taneční výchova přináší do výchovného a vzdělávacího působení další rozměr, který pomáhá formovat dětskou osobnost, kultivovat přirozený pohyb, vytvářet trvalé vztahy mezi myšlením, emocemi a tělem dítěte. Pokud bude pohybovou výchovou rozvíjena dětská tvořivost, citlivost a inteligence těla, pak vznikne prostor pro harmonický vývoj dítěte, které bude vnímavější a citlivější vůči svému prostředí.

Tanec je umění a umění už ve svém zrodu bylo tvorbou. Bylo prostředkem vyjádření člověka za účelem komunikace s přírodou, s bohem nebo za účelem dorozumívání se mezi lidmi. Proto je důležité vrátit se k původnímu významu umění jako tvorby, v našem případě taneční tvorby pro děti a s dětmi.

Základním prostředkem tanečního vyjádření a taneční tvorby je pohybový základ, pohybová technika, která umožňuje pohybové ztělesnění představy, prožitku, nálady, atmosféry, hudby či jiných podnětů. Technika pohybu není konečný výsledek, ale prostředek k vyjádření. Čím dokonalejší technika, tím umožňuje svobodnější vyjádření prožitku, myšlenky nebo uměleckého záměru. Tělo se stává nástrojem, nástroj tvoří. To platí v tanci všeobecně, u dítěte pak dvojnásob.

Výuka techniky není dril, ale dialog mezi tělesnou, rozumovou a citovou stránkou dítěte a pro každé dítě je to proces jedinečný a zcela individuální, navíc proměnlivý v souvislosti s věkovými zvláštnostmi dětí. V současné taneční výchově to vyžaduje tvořivý a citlivý přístup pedagoga k dítěti, aby jeho rozvoj nebyl ani uměle urychlován, ani zbytečně brzděn. Vyžaduje také znalosti nejen fyziologie, ale také psychologie dítěte a zkušenosti pokud jde o pedagogické postupy v současném tanečním vzdělávání. Je to jedna z cest jak se může dítě stát citlivější a vnímavější ke společenským a kulturním hodnotám, přírodě, ostatním i sobě samému.

Dobře zvládnutou technikou pro účel tvorby rozumíme techniku, která se z vědomí dostane do podvědomí, začne pracovat uvnitř těla a stává se tak jeho trvalou kvalitou. Získání této nové kvality je však závislé na zájmu, talentu, inteligenci, fyziologických možnostech a v neposlední řadě i vůli dítěte.

Pro zvládnutí taneční techniky v potřebné kvalitě je nezbytná motivace. Motivace je nedílnou součástí výuky a podmínkou pedagogického úspěchu. Dítě musí mít chuť pracovat tak, jak si přeje pedagog a současně by mělo mít pocit svobody ve své činnosti. Motivovat je třeba dítě i při rozvíjení jeho přirozené tvořivosti, aby zůstala zachována i při jeho dozrávání v dospělého jedince. V každém cvičení, ať více či méně příjemném, by dítě mělo vidět cestu ke konkrétnímu cíli a mělo by mít snahu a vůli k němu dospět.

Hlavním úkolem tvořivé taneční a pohybové výchovy je rozvinout přirozené schopností dítěte tak, aby se stalo dobře vybaveným, soběstačným a vyrovnaným jedincem, schopným tvořivě jednat a tvořit v jakékoli situaci svého života. Tanec je jediným uměním, které rozvíjí člověka komplexně, včetně fyzické složky osobnosti, proto je ze všech umění tím nejvhodnějším pro rozvoj celistvé tvořivé osobnosti.

Ilustrační obrázek k taneční výuce

Inspirační zdroje pro taneční tvorbu

Nahoru

Žádný pedagog tance by se neměl uzavírat před příbuznými obory estetické výchovy. Mohou být pro něj jak zdrojem inspirace, tak příkladem pokud jde o tvořivé postupy a tvorbu pro děti a s dětmi samotnou. Pěstování vědomí o jiných uměleckých oborech rozšiřuje obzor dítěte, učí ho toleranci a ochotě spolupracovat

Hudební výchova

Hudební výchova je tradičně součástí všeobecného vzdělání. Umožňuje dětem pronikat do světa hudby a hudebního umění a poznávat zákonitosti hudby prostřednictvím vlastního aktivního a tvořivého muzicírování, prostřednictvím návštěv koncertů, poslechem hudba doma. Hudba je nástrojem komunikace a plní vedle estetické, zábavné či terapeutické i další společenské funkce. Pod pojmy vokální, instrumentální, hudebně pohybové a poslechové činnosti si každý učitel představí konkrétní hudební materiál, konkrétní formy práce. V hodinách hudební výchovy pak vede pedagog dítě prostřednictvím vokálních, instrumentálních, hudebně pohybových a poslechových činností k porozumění hudebnímu umění a hudbě, k jejímu aktivnímu vnímání a využívání jako svébytného prostředku komunikace.

Pro účely taneční tvorby je třeba dítě naučit citlivě vnímat ty složky hudby, které jsou společné pro obě umění (tempo, rytmus, dynamika, barva, charakter), navíc pak rozvíjet i schopnost reagovat na ně pohybem. Kromě toho je nezbytné rozvíjet v dětech elementární schopnost vnímat hudební skladbu jako celek a její kompoziční pravidla. Zpočátku samozřejmě volíme skladby jednoduché, teprve postupně skladby složitější. V reakci dítěte na hudbu, ale i na ostatní umělecké projevy, převažuje zpočátku cit, reaguje bezprostředně podle svých přirozených tvořivých vloh a nadání, podle své přirozené hudebnosti a tanečnosti. Teprve postupně se jeho vnímavost a reakce na hudbu prohlubují a rozšiřují, ve výjimečných případech je dítě schopno podle jednoduchých pravidel i hudbu a pohyb samo tvořit.

Výtvarná výchova

Koncepce i praxe výtvarné výchovy u nás i ve světě procházejí dynamickými proměnami. Ukázala se proto potřeba přehodnotit dosavadní pojetí výtvarné výchovy jako součásti všeobecného vzdělání tak, aby na jedné straně podporoval tvůrčí přístup pedagogů a na straně druhé přesněji definoval vzdělávací obsah tohoto esteticko výchovného předmětu. Od výuky kreslení, malby, případně práce s materiálem se okruh výtvarných činností rozšiřuje nejen pokud jde o výtvarné techniky, ale i pokud jde o podněty k tvůrčí výtvarné činnosti a to již nejen individuální, ale i skupinové, případně mezioborové.

V taneční tvorbě se výtvarná složka může zapojit mnoha způsoby. Dítě může být vedeno k vyjádření vlastní představy o kostýmu pro taneční skladbu, případně i k vlastní drobné výtvarné výrobě jeho součástí, může se podílet na výtvarné podobě i výrobě rekvizit, případně scénografických prvků a přispět tak svými výtvarnými nápady k tvorbě. Touto výtvarnou činností se přirozeně rozvíjí jak výtvarný vkus dítěte, tak i jeho schopnost vnímat výtvarnou stránku taneční tvorby.

Dramatická výchova

V kontextu školního vzdělávání se dramatická výchova v poslední době považuje za optimální způsob, jak si děti na základě bezprostředního aktivního prožívání a vlastní zkušenosti mohou rozvíjet stávající a osvojovat nové sociální dovednosti, verbální i nonverbální komunikaci, rozvíjet své schopnosti a tvořivý přístup k životu jako takovému. Děti se učí prostřednictvím metod a technik dramatické výchovy adekvátně a svobodně jednat v různých situacích a sociálních rolích a za toto jednání přebírat zodpovědnost, rozvíjet postoje, které jim umožňují orientovat se v síti mezilidských vztahů, ve světě i v sobě samotných. Naučí se pracovat s možnostmi těla a hlasu při různých formách komunikace (verbální i neverbální), uvědomovat si vlastní identitu, originalitu, naslouchat druhým a poskytovat jim prostor k vyjádření, navazovat na myšlenky druhých a rozvíjet je, aktivně se podílet na práci druhých a naučit se pracovat v týmu, přijímat kompromisy, samostatně se rozhodovat a v neposlední řadě být tolerantní a mít porozumění s ostatními.

V kontextu taneční tvorby přispívá dramatická výchova k tanečnímu projevu novými zkušenostmi jakými, jsou tříbení slovního projevu, hlubší prožívání pohybových vztahů, schopnost vnímat jednoduché dramatické situace a postupně i schopnost tyto situace tanečně ztvárňovat.

Japonská inspirace butó

Názvem butó (butoh) se označuje souhrn aktivit, techniky a motivací pro tanec nebo pohyb. Zahrnuje hravé a bizardní metafory, tabu-témata, extrémní nebo nesmyslná prostředí a provádí se tradičně pomalým, kontrolovaným pohybem neveřejně i veřejně. Butó nemá souvislost s žádným pohybovým nebo tanečním stylem, každý pohyb je sám o sobě již výrazem stejně jako sám život. Jeho zakladatelé Kazuo Ohno a Tatsumi Hijikata uvádějí jako svou inspiraci německý expresionismus (Mary Wigmanovou a Haralda Kreutzberga) a japonské taneční legendy.

Butó vznikl v Japonsku po druhé světové válce v souvislosti se studentskými bouřemi proti autoritám a postupně se rozšířil do dalších zemí, ohlas našel zejména v USA, kde ale nabyl nových rysů hrůzy a znetvoření (anglická encyklopedie Wikipedia – heslo butó). V japonštině slovo BUTOH označuje tanec. BU - horní část těla, zdvihání , TO - dolní část těla od břicha k chodidlům, znamená pošlapání země. Jeden ze zakladatelů Tatsumi Hijikata používá přesný výraz ANKOKU BUTOH neboli tanec temnoty. Temnoty jsou zde spojeny s počátkem světa a nevědomím.

Butó pracuje s archetypy, podvědomím, individuálním a kolektivním vědomím, vztahy mikro a makrokosmu. Odkrývá nám dosud neznámé končiny, rozšiřuje schopnosti vlastního projevu a vede k vnitřní očistě. Pracuje s rozmanitostí univerza. Zkoumá různé kvality a aspekty lidského nitra (emoce, vzpomínky) i autentického prostředí (určité místo, příroda se vším, co ji utváří). Butó je cestou hledání a poznávání. V butó se interpretovi otvírají nové horizonty, aniž by byla na individualitu jednotlivce kladena jakákoli kriteria, normy či nároky. Jediným předpokladem jsou tedy dobrá vůle, otevřenost, schopnost koncentrace. Důraz je kladen na tanečníkovu osobnost. Je originální v tom, že od tanečníka vyžaduje schopnost transformace vnitřních obrazů a pocitů do fyzického pohybu.

Každý tanec je fyzicky náročná záležitost, nicméně butó pracuje s tělesnou únavou obzvlášť tvořivě. Jednou z metod, kterou pedagogové tohoto tance rádi používají je postup, který by se dal pojmenovat jako „znič, otup, a díky tomu pochop.“ Když je tělo unavené, snáz se zbavuje všech neřestí a zažitých stereotypů, podle nichž nevědomě funguje. To je podstatné jak u tanečních amatérů, tak u profesionálů. Druzí zmínění sice mají lepší kondici, nicméně musejí odbourat celou řadu naučených, tanečními sály „vytříbených“ pohybů, které jim brání ve spontánnosti. Tvrdá fyzická příprava tanečníků je mimo to nezbytná k tomu, aby jejich tělo bylo schopné pocítit nejrůznější jemné pochody, které se v něm odehrávají. Bez tréninku je tato sensitivita, která je pro butó klíčová, jen velice těžce přístupná.

Dvě osobnosti butó Leone Cats – Baril a Sumako Koseki ovlivnily pohled na tento tanec mnoha tanečníků a pedagogů u nás. Leone Cats – Baril učí butó ovlivněné evropským pohledem, tedy nám tanečníkům odchovaným tradičními evropskými technikami pochopitelnějším a pro pedagoga použitelnějším.

Sumako Koseki používá při své výuce butó tradiční kořeny japonské kultury, včetně těch, které se zdají být na první pohled spíše netaneční. Během cvičení pracuje s Ki, energií, kterou využívá například Aikido, dále s prvky Tai–Chi a velký důraz klade i na Suriashi. Tento zvláštní typ chůze, při níž je tělo „neseno“ prostorem zcela horizontálně, vypadá jako určitý „zastavený pohyb“. Všechny zmíněné prvky učí lidské tělo vnímat jedinečným způsobem prostor a čas, snaží se tak trochu naší fyzickou schránku v těchto předem daných souřadnicích rozmělnit. Přesto butó není trans, tanečník se sice během svého projevu pohybuje někde na pomezí plného vědomí a snění, ale ve stejný okamžik stále čistě vnímá svoje okolí a to, co se v něm děje. Butó může být velmi jemné, estetické a decentní, tanečník se může pohybovat velmi pomalu a nechat pracovat ty nejmenší svaly svého těla nebo naopak rozvinout pohyb do bezmezné šíře. Rozdíl je v tom, kdy se jedná o pouhou vnější tvář a kdy je pod tímto často velmi expresivním zevnějškem ukrytý i nějaký obsah.

V butó je kladen důraz na práci s individualitou a právě práce s individualitou je velice zajímavá pro pedagoga. Každé dítě má svůj bohatý vnitřní svět, plný obrazů a představ a butó je jednou z možností jak dát dítěti příležitost k celkovému uměleckému a osobnostnímu rozvoji a vlastní pohybové výpovědi. Děti, pracující tímto způsobem, jsou otevřenější a citlivější, a to jak k sobě, tak k ostatním. Jejich projev na jevišti je opravdový a přirozený. V neposlední řadě jsou při práci tvořivější, soustředěnější a dokáží pracovat delší dobu než děti vedené tradičním způsobem.

Pohybová a taneční průprava dětí ve věku 3–5 let

Nahoru

Významným pomocníkem rozvoje pohybu je hra. Dětem v tomto věku hra s prací splývá. Učí se na základě vlastní zkušenosti – prožitkem. V žádném stádiu svého vývoje se dítě nevyznačuje tak intenzivní spontánní pohyblivostí jako v období mezi třetím a šestým rokem života. Neustálý pohyb a činorodost jsou význačnou charakteristikou této vývojové fáze. Zcela přirozené je pro ně při chůzi poskakovat, pohupovat se, vybočovat, zastavovat se a znova se rozeběhnout.

Děti potřebují více pohybu a to ne z důvodu větší energie, kterou je třeba vybít, ale proto, že jejich integrace a regulace pohybového aparátu je nedostatečná. Nejmladší děti nevydrží bez značného napětí dlouho dělat přesné a jemné pohyby, ať jsou již nutné k přesnému psaní malých písmen, nebo k přesnému propracovanému pohybu tanečnímu. Není pochyb, že pohyb, tanec a tělocvik, nejsou – li příliš namáhavé, ale přiměřené věku, přispívají ke zdraví a dobré kondici. Nepřetržité pohybování rukama a nohama, neschopnost posedět delší dobu v klidu, náhlé výbuchy „nesmyslné“ aktivity, bezúčelné pobíhání, neužitečné opakování pohybů apod. - to jsou hlavní rozdíly, jimiž se odlišuje chování dětí od chování dospělých. Děti se svou aktivitou od sebe liší již těsně po narození. Vysvětlení pro trvalý pohybový neklid mladých dětí, bezdůvodné ohýbání rukou, nohou, paží, změn polohy těla odlišující je od většinou uměřených uvážených činností dospělých, je v nevyzrálosti regulačních procesů, tj. tlumení náhodné aktivity a její integrace s vyvíjejícími se volními akcemi. Vývoj volní regulace potřebné pro sezení, stání a chůzi, probíhá v přesných posloupnostech. Obecně jistota, jemnost a efektivnost pohybu vzrůstají s věkem.

Děti ve věku tří až pěti let dávají přednost změně. Často ve volné hře přecházejí od jedné činnosti ke druhé. Důležitou roli hraje rozmanitost výuky. Malé děti se snáze rozptylují, jejich koncentrace na určitou činnost je krátkodobá.

Hra, potažmo výuka taneční výchovy musí odpovídat schopnostem a možnostem dítěte, aby si bylo ochotno „hrát“ tímto způsobem. Pro malé dítě je více jevů nových a má k dispozici méně nepříliš rozmanitých reakcí. Jestliže chceme aby setrvalo v určité činnosti, bude zapotřebí více změn – stimulů.

Tříleté děti mají ještě neohrabanou chůzi. Došlapují na celé chodidlo, ne nejdříve na patu a potom na špičku. Ramena nejsou zcela vzpřímena a bříško ještě při chůzi vyčnívá. Nohy jsou ještě v kolenou podlomené a trup není plně vzpřímen. Zakončením třetího roku života dítěte nabývá jeho vývoj nové podoby. Při normálním fyziologickém vývoji jsou všechny orgány rozvinuty ve své anatomii i ve funkci, takže je dítě schopno konat s dostatečnou přesností všechny základní pohyby, zvláště lokomoční.

Dítě je velmi pohyblivé. Rozvoj motoriky ve třech letech se vyznačuje značnou dětskou pohyblivostí, která je umožněna vyspíváním nervového systému, kostry, svalstva a jeho prokrvováním. Fixuje se esovité zakřivení páteře, dokud není provedena osifikace obratlů páteř je pružná a přizpůsobuje se snadno změnám polohy. Dítě je schopno pryžovitých pohybů, kterých již dospělý necvičený organismus není schopen. Až do šesti let není zakřivení páteře trvalé. Ustaluje se dříve v hrudní části kolem sedmého roku, v krční a v bederní části ještě později, u některých dětí až kolem jedenáctého roku. Při tvárnosti páteře je nutné, aby nejen taneční pedagogové, ale i vychovatelé a pedagogové zabraňovali u dítěte polohám, které by mohly vést k deformaci páteře.

Ve čtvrtém roce je značný pokrok dětské mentality. Vyspívá po všech stránkách, tedy i tělesně. Dochází k větší motorické individuaci, takže ubývá celkových tělesných pohybů a více se uplatňuje drobnější svalstvo. Končetiny se postupně osamostatňují od současných pohybů celého těla a trupu. Jedna končetina je schopna konat pohyb bez druhé, takže dítě již umí chvíli stát na jedné noze. K tomu přispívá také větší pohyblivost v kloubech. Motorika je celkově půvabnější, rytmičtější a souladnější. Čtyřleté dítě dělá ještě stále mnoho nadbytečných pohybů.

Nejdůležitější pohybovou činností je chůze, v čtyřech letech dítě nabývá stále větší jistoty, chodí odvážněji, pružněji, souladněji a rychleji. Krok se prodlužuje a stává se pravidelnější jak do délky tak do rytmu. Již se více přibližuje vyspělé chůzi, hybnost chůze je větší, dítě nabývá větší jistoty, takže se pokouší o neobvyklé způsoby poskakování. Ubývá podlomení v kolenou, čtyřleté dítě je již při chůzi na pološpičce schopno udržet rovnováhu. Koordinace pohybů při chůzi se zdokonaluje. Postavení chodidel je dosud paralelní, dítě zatím nenašlapuje dříve patou než špičkou nohy, ale na celé chodidlo.

Věk čtyř let je ideálním věkem pro přijetí do přípravné taneční výchovy, po jejíž absolvování ve věku šesti let se dítě může spolu s rodiči rozhodnout, zda bude dále pokračovat ve studiu tance nebo dá přednost některému z dalších uměleckých oborů – dramatické, výtvarné nebo hudební výchově. Proto je důležité, aby přípravná umělecká výchova byla pojata co nejšířeji s důrazem na výchovu pohybovou.

Po pátém roce si děti již osvojují různé typy chůze (po patách, na pološpičkách, po hranách chodidel) a poskoků (poskočný, koníčkový přeskok) s využitím hry. U pětiletých nabývá chůze větší elegance a úspornosti. Pohyby, které jsou k chůzi zapotřebí, se více individualizují a zlepšuje se i jejich koordinace. Zvyšuje se počet dětí, které při chůzi vybočují chodidla stranou.

Děti mají ale stále tendenci při chůzi poskakovat, pohupovat se, měnit směr, vybočovat, ale již jen jako projev hravosti. Vývoj chůze se podle pozorování a výzkumů v této oblasti základně zakončuje kolem šestého roku. V dalších vývojových obdobích se ale neustále upravuje její struktura a nabývá individuální podoby, které můžeme využít jak v dramatické, tak i v taneční výchově.

Ilustrační obrázek k taneční výuce

Sympozium na téma „Tvořivá taneční výchova“ v rámci Celostátní přehlídky dětského scénického tance v Kutné Hoře 2008

Hlavní referát sympózia

Nahoru

Co to je tvořivá taneční výchova?

Výuka pohybu v tomto případě vychází z anatomické stavby těla a jeho fyziologie. Správný pohyb, přirozený pohyb, je ten, který chápe a respektuje vrozené funkce těla a jeho jednotlivých částí. Každá z těchto částí je determinována její funkcí a spojena s určitým významem. Pochopení a respektování významové topografie těla vede k celkovému fyzickému a duševnímu vyladění.

Každé dítě je úžasná bytost, která má veliký tvořivý potenciál, to s sebou přináší mnoho individuální práce, práce s individualitou dítěte. A tak je důležité si s dětmi zpívat, tvořit verše, malovat, hrát, vytvářet autentický hudební doprovod na jednoduchý hudební nástroj... Celkově se navzájem kultivovat. A v žití „jevištního“ života si názorně předvést i základní zásady jevištního chování. Nikoliv jen přečíst, ale odžít. To se pak daleko víc dostane pod kůži. Prožitý pohyb se stává cestou k technice, nikoliv naopak.

Správný pohybový základ je to, co potřebuje každý jedinec, zabývající se jakoukoliv jevištní formou, ať už tancem, pohybovým divadlem nebo činohrou. Tělo pohybující se v prostoru zanechává svou osobitou stopu - otisk a utváří tak v mysli pozorovatele představu, náladu, atmosféru. Interpret zprostředkovává pozorovateli svůj prožitek, také proto je důležité, aby tento byl opravdový. Tanec je prostředek k poznávání zákonitostí okolního světa i k poznávání sebe sama. Stejně jako u výtvarného projevu je potřeba spontální dětskou tvorbu citlivě kultivovat tak, aby autenticita dětského projevu nebyla potlačena.

Co je cílem tvořivé taneční výchovy?

K vyjádření pohybem potřebuje interpret dobře zvládnutou pohybovou techniku. Technika pohybu není konečný výsledek, ale prostředek k vyjádření. Jakákoliv forma v tomto případě svazuje. Pokud je brána jako prostředek, naopak osvobozuje. Čím dokonalejší technika, tím svobodnější vyjádření prožitku, myšlenky nebo uměleckého záměru.

Technika je pak způsob jak být v pohybu svobodnější, je důležitým a nenahraditelným prostředkem, ale není cílem. Každé dítě má své mantinely a úkolem pedagoga je najít kvality dítěte a ty podpořit tak, aby dítě mohlo tančit. Mnoha dětem to pak pomáhá i při řešení vlastních psychických bariér.

Technická průprava a její specifika v tvořivé taneční výchově

Výuka techniky není dril, ale dialog a záležitost jedinečnosti každého interpreta. Dobře zvládnutou technikou rozumíme techniku, která se z vědomí dostane do podvědomí a začne pracovat uvnitř těla, stává se tak automatickou záležitostí. Je však závislá na zájmu, talentu, inteligenci, fyziologických možnostech a v neposlední řadě i na vůli interpreta. Pohyb je zážitek spadající do oblasti intelektu, citu i ducha. Tyto části osobnosti jsou v jakémkoliv uměleckém vyjádření, ve vyjádření neverbálním zvlášť, neoddělitelné. Stavět pohyb na poznání svého těla znamená dát každému pohybu hluboký obsah. Tělo lze naladit stejně jako hudební nástroj tak, aby bylo schopné předávat myšlenky, emoce, představy umělce. Správným pedagogickým vedením získává tělo svou specifickou pohybovou inteligenci. Úkolem pedagoga je najít způsob předání tohoto poznání a provokovat dítě k hledání svého maximálního výkonu. Pedagog musí samozřejmě počítat s jeho individualitou a jeho fyziologickými i psychickými možnostmi.

Výuka techniky by neměla být zaměřena jen na metodické řady cviků vedoucích ke koordinaci a rozvoji pohybově tanečních dovedností, ale měla by vést k hlubšímu pochopení a zvládnutí pohybových principů. Zároveň by měla ukázat dítěti bohatství pohybových možností, které při daném pohybovém principu může vytvořit. Tvar pohybu by měl být dán obsahem, který je při dodržení pohybových principů určující. Toho lze dosáhnout různými způsoby.

Při výuce techniky je motivace nedílnou součástí výuky, která vede k devadesátiprocentnímu pedagogickému úspěchu. Dítě musí mít chuť pracovat tak, jak si přeje pedagog, zároveň by ale mělo mít pocit svobody ve své činnosti. U dítěte bychom měli rozvíjet jeho přirozenou tvořivost a tu mu zachovat při jeho dozrávání v dospělého jedince. V každém cvičení, ať více či méně příjemném, by dítě mělo vidět svůj cíl a mělo by k němu chtít dospět. Ne nadarmo se říká, že každý jedinec tak trochu zůstává celý život dítětem, a to právě ve své hravosti a tvořivosti.

Prostor je další důležitou složkou tvořivé výuky. Prostor je pro člověka důležitým elementem, který svou činností utváří, a ten (tento prostor) zpětně ovlivňuje jeho chování a jednání. Ke specifickému prostoru se nám od dětství vážou specifické morální, pocitové i pohybové vzorce. Jiný postoj (pohyb) zaujmeme např.: v lese, na louce, na hřišti, v restauraci, v kině, v krematoriu….

Tanečník zprostředkovává pozorovateli svůj prožitek, proto je důležité, aby tento byl opravdový. Prostor může být pro pedagoga nevyčerpatelnou zásobou inspirace pro výuku, pro vedení pohybové hry, pro vedení improvizace nebo techniky. Tam všude ho lze použít a zapojit. Záleží na tom, jak pedagog při vedení výuky dokáže dětem smazat hranice ohraničeného prostoru. Jak navodí představy, které dětem umožní přeměnit se v ptáka letícího k nekonečnému obzoru , vodu v hluboké řece nebo vítr v horách.

Při práci s prostorem vedeme děti k aktivnímu vnímání a orientaci v prostoru. Děti musí prostorové uspořádání aktivně spoluvytvářet, naučit se vědomě vnímat prostor, tvar a výtvarnou línii vlastního těla, půdorysné dráhy a uspořádání na ploše, prostorové vztahy mezi tanečníky. Naučit se tak orientaci, rychlé reakci na změnu a hlubokému soustředění na více faktorů naráz.

Neexistuje však jen prostor vnější, pedagog pracuje také s prostorem vnitřním. Uvědomění si tohoto prostoru předpokládá znalost svého těla uvnitř. Poznávání svého vnitřního prostoru musí projít vlastním prožitkem. Čím je obraz vnitřního prostoru názornější a pochopitelnější, tím lépe a dříve se naučí děti ovládat své tělo. Další rozměr prostoru je prostor intimní. Intimním prostorem nazýváme prostor, který se prolíná prostorem vnitřním a prostorem vnějším. Je to prostředí, které obklopuje tělo v jeho bezprostřední blízkosti. Můžeme ho nazvat třeba aurou nebo energetickým obalem. Toto velice zcitlivělé prostředí je součástí tanečníkova těla a dává mu ojedinělou kvalitu.

Ilustrační obrázek k taneční výuce

Další složka tvořivé taneční výchovy je improvizace

Improvizace je základní prostředek k rozvíjení jak techniky, tak tvořivosti tanečníka. Proto improvizace musí vždy sloužit k určitému pedagogickému cíli a k jeho hlubšímu pochopení a rozvinutí. Improvizace pracuje se změnami těla a pocitů. Jen vyjímečně pracuje na jevišti s realitou. Pro děti je velmi jednoduché hrát si s fantazií a představami. Pokaždé mohou být něčím nebo někým jiným, mohou se přenést do neznámých světů a cestovat v čase. Naučí se přirozeně používat fantasii a představy. Používají tělo v souladu s myslí. K vyjádření používají zcela spontálně celé tělo včetně obličeje. Použití očí, nosu, rtů je přirozené, a to proto, že výraz tváře vychází z pocitů a proměn probíhajících uvnitř těla. Nejde o pózu, ale o přirozený projev. Improvizaci v tvořivé taneční výchově můžeme rozdělit na několik druhů.

Improvizace technická: rozvíjí porozumění pohybovým principům, rozvíjí schopnost vytvářet a objevovat nové tvary a formy pohybu. Je součástí výuky taneční techniky. Rozvíjí schopnosti poznání vlastního těla a fungování fyzikálních zákonů.

Improvizace hudební: rozvíjí porozumění hudební předloze, zaměřuje se na tempo, rytmus, vedení melodické linky, formu, dynamiku nebo náladu skladby. Je významnou součástí hudební výchovy. Výrazně rozvíjí muzikálnost a pochopení hudební nauky.

Improvizace prostorová: rozvíjí porozumění prostorovým souvislostem, objevování a prožití vnitřního i vnějšího prostoru, výtvarných linií pohybu, půdorysných drah, prostorových vztahů ve skupině, prostorových vztahů vzhledem ke kukátkovému jevišti. Dochází k hlubšímu vnímání prostorových souvislostí, což umožňuje lepší schopnost porozumění výtvarnému umění a architektuře.

Improvizace kontaktní: rozvíjí hlubší prožívání vztahů ve skupině, prožívání fyzikality těla a partnerskou spolupráci. Zlepšuje schopnost navazovat vztahy a vnímat sebe i ostatní v jakékoliv skupině.

Improvizace dynamická: : rozvíjí schopnost pracovat s dynamikou, schopnost vnímání času a jeho členění. Je to dovednost dobře využitelná v oboru dramatickém, v hudbě či literatuře; také ale při členění pracovních činností či v rozhovoru, vnímání napětí a uvolnění při různých pracovních činnostech.

Improvizace dějová: rozvíjí schopnost vyjádřit pohybem přesný děj, obsah, pocit, myšlenku a to jak individuálně, tak ve skupině. Dovednost přesně a jasně se vyjadřovat, ujasnit si dopředu, co chceme.

Improvizace automatická: rozvíjí bezprostřední reakci vyjádřit hudbu tancem, tanečním pohybem na danou hudební předlohu. Rozvíjí intuici, koncentraci a schopnost napojit se na nevědomí.

Pedagog musí mít schopnost vytvářet improvizace s jasným pedagogickým záměrem, musí znát sám cíl improvizace, a poté jasně vysvětlit tento dětem. Musí umět vhodně zvoleným komentářem posunout práci dětí při opakování v kvalitě pohybu i v přirozeném projevu co nejdál.

Pedagog musí mít trpělivost a musí umět se dobře dívat, aby viděl, pochopil. Musí děti milovat a mít k nim pokoru. Pokud přes děti začne řešit své vlastní osobní umělecké ambice, je to jeho záhuba. Pedagog by měl mít sám jasno kam jde a pak snadno směruje i děti. Učení cítím jako otevření dveří dětem někam dál, kam ostatní nemohou. A pokud do těchto dveří jednou dítě vstoupí, už nemůže zpátky, už ho to pak stále vede dál a vždy je tam ta touha jít někam a objevovat, protože zakusilo, že to jde a je jedno čím v životě bude. Pro takové jedince pak není umění nadstandard, ale životní potřeba.

Čas je jeden ze základních rozměrů choreografie, zvláště v choreografiích s vlastním či živým doprovodem. Tam, kde děti samy vytvářejí strukturu představení, je čas a jeho členění výraznou složkou. Děti se učí nevázanosti ve skupině a jsou posléze velmi muzikální.

Součástí improvizace je i rozhovor účastníků, kdy se děti učí jasně formulovat pocity, otázky, vnímat tělo a pojmenovat jak funguje, pochopit problémy a nedostatky. Rozvíjí schopnost přesně se vyjadřovat, rozvíjí takt a ohleduplnost, vlastní názor i podřízení se celku.

Pedagog musí mít schopnost vytvářet improvizace s jasným pedagogickým záměrem, musí znát sám cíl improvizace, a poté jasně vysvětlit tento dětem. Musí umět vhodně zvoleným komentářem posunout práci dětí při opakování v kvalitě pohybu i v přirozeném projevu co nejdál.

Pedagog musí mít trpělivost a musí umět se dobře dívat, aby viděl, pochopil. Musí děti milovat a mít k nim pokoru. Pokud přes děti začne řešit své vlastní osobní umělecké ambice, je to jeho záhuba. Pedagog by měl mít sám jasno kam jde a pak snadno směruje i děti. Učení cítím jako otevření dveří dětem někam dál, kam ostatní nemohou. A pokud do těchto dveří jednou dítě vstoupí, už nemůže zpátky, už ho to pak stále vede dál a vždy je tam ta touha jít někam a objevovat, protože zakusilo, že to jde a je jedno čím v životě bude. Pro takové jedince pak není umění nadstandard, ale životní potřeba.

Čas je jeden ze základních rozměrů choreografie, zvláště v choreografiích s vlastním či živým doprovodem. Tam, kde děti samy vytvářejí strukturu představení, je čas a jeho členění výraznou složkou. Děti se učí nevázanosti ve skupině a jsou posléze velmi muzikální.

Hudba je nedílnou součástí taneční výchovy. Děti by měly být účastny na výběru hudby, měly by dokázat formulovat svůj názor na její náladu, délku, pocity, které vyvolává. Měly by se naučit dokázat rozebírat hudební formu a vnitřní strukturu skladby a její vliv na taneční formu a choreografii. Naučit se v pohybu hledat vhodný obsah, myšlenku či pocit korespondující s hudbou. Měly by mít možnost pokoušet se skladatelem vytvářet drobné hudební formy při práci s vlastním slovním či hudebním doprovodem.

Výtvarná výchova je složkou, která má nezastupitelné místo právě v rozvoji tvořivosti dítěte. Je to proces tvorby, který umožňuje rozvíjet dítěti originalitu, tvořivost, smyslovou citlivost, schopnost ocenit osobní prožitek i schopnost osobně se zapojit do procesu komunikace, výrazně přispívá k dosažení gramotnosti emoční, kulturní a vizuální.

Svět pro nás bude tak bohatý, jak bohatě ho budeme my sami schopni vnímat. To, že dítě umí vnímat však není samozřejmý výchozí moment, ale je potřeba tuto schopnost dále tříbit, pěstovat a rozvíjet.

P potřebnosti rozvíjení slovní zásoby nikdo nepochybuje, přistupujeme ale se stejnou odpovědností k rozvíjení zásoby naší "řeči" vizuální, hmatové, sluchové či pohybové? Pedagog by měl vytvořit dostatek příležitostí pro to, aby se děti mohly "dotýkat" nejen soch, objektů či nejrůznějších předmětů, ale aby si postupně byly samy schopny co nejvíce uvědomovat a reflektovat své vjemy. Takové vjemy může dítě mít z obrazu, filmu, básně nebo z vlastního pohybového prožitku. Děti by neměly zůstat u fascinace zážitky z neobvyklých "doteků", ale měly by být schopny tuto různorodost zachytit nejrozmanitějšími vizuálně obraznými vyjádřeními, případně je reflektovat slovně nebo pohybem. Dítě je třeba pojímat jako tvůrčí osobnost s plným právem na své sebevyjádření. Při interpretaci výsledků tvůrčí činnosti a při jejich zapojování do procesu komunikace by hlavní slovo měly mít děti. Schopnost rozlišovat vizuálně obrazná vyjádření vede k rozvíjení smyslové citlivosti.

Tvorba je výsledkem práce dětí. Pedagog musí sám umět vytvořit choreografii a znát zákonitosti tvorby. Měl by znát specifika tvorby choreografie a výběru hudby pro dětského interpreta. Musí přihlédnout k fyzickým i psychickým schopnostem dětí různého věku, hledat pro určitý věk vhodná témata, musí umět posoudit tvořivost dětí a odhadnout možnosti jejich spoluúčasti na tvorbě choreografie. Děti se v procesu tvorby učí vnímat vliv dynamiky na průběh a vývoj choreografie. Sledují, jaký vliv na napětí představení má, střídání tempa, postupné, nebo naopak náhlé změny pohybu, pohyb ve vázané skupině, volně v prostoru, nebo sólo. Jak pomocí správného načasování těchto změn pracovat s pozorností diváka? Jak funguje odstředivý a dostředivý princip tvorby choreografie? Děti se mohou podílet na výtvarné složce představení . Učí se dotvářet choreografii pomocí kostýmů, účesů a doplňků. Vnímat scénografii jako součást konečného uměleckého tvaru, choreografie. Stejně tak by se měli seznámit postupně s funkcí jevištního svícení a vnímat ho jako součást tvorby. Děti vnímají představení jako sdělení pro diváka, vnímají jeho aktivní přístup při sledování představení. Učí se rozlišovat, komu je představení určeno, pro jaký účel je produkováno.

Tvorba obsahuje všechny složky taneční tvořivé výchovy, tyto složky rozvíjíme pomocí přesně daných tanečních forem. Pedagog je volí s vlastním přesným vědomím na prožití probraného učiva a na možnosti různého využití konkrétních tanečních dovedností v malé taneční formě. Děti se učí přesnosti a jasnosti tanečního gesta svázaného s přesným obsahem. Pedagog by měl být schopen vytvářet vlastní taneční hry navazující na probírané učivo.Všechny tyto složky výuky vedou k cílevědomé tvorbě jevištního tvaru a s přihlédnutím k možnostem věku se děti aktivně podílí na všech složkách choreografie. Postupně se podíl dětí zvyšuje. Cílem je samostatná a vědomá tvorba dítěte.

Z předchozího nástinu průběhu tvořivé taneční výchovy a požadavků na kvalitu této výchovy vyplívají velmi specifické a náročné požadavky na pedagoga. Celý systém výchovy vyžaduje nejen otevřeného a tvůrčího pedagoga, ale také pedagoga vzdělaného, který zná všechny praktické i teoretické systémy tvořivé taneční výchovy a oborů na ní navazujících. V české republice můžeme navazovat na bohatou tradici, která se rozvíjí již 80 let. Dnes tvoří ucelený systém, ověřený bohatou pedagogickou praxí a nese své ovoce. Spolu s novými poznatky z dětské taneční pedagogiky ve světě a se znalostí vývoje současného scénického tance jsou základem pro rozvoj tvořivých pedagogických osobností v oblasti tvořivé taneční výchovy.Závěrem bych chtěla říci, že pro mne jako pro pedagoga není důležité, jestli z dětí budou profesionální tanečníci. Je pro mne odměnou, vychovám-li kreativního kulturně vzdělaného jedince, který pak tyto návyky přenáší i do života. Takový člověk pak je schopen i vysokého intelektuálního rozvoje se smyslem pro zodpovědnost. Takový člověk je pak sečtělý, vzdělaný, vzdělavatelný, tvořivý či přizpůsobivý situaci. A k tomu vede, jak jsem hluboce přesvědčena, právě tvořivá taneční výchova propojená s ostatními uměleckými obory.

Závěrem bych chtěla říci, že pro mne jako pro pedagoga není důležité, jestli z dětí budou profesionální tanečníci. Je pro mne odměnou, vychovám-li kreativního kulturně vzdělaného jedince, který pak tyto návyky přenáší i do života. Takový člověk pak je schopen i vysokého intelektuálního rozvoje se smyslem pro zodpovědnost. Takový člověk je pak sečtělý, vzdělaný, vzdělavatelný, tvořivý či přizpůsobivý situaci. A k tomu vede, jak jsem hluboce přesvědčena, právě tvořivá taneční výchova propojená s ostatními uměleckými obory.

Autoři: Ludmila Rellichová, Lenka Švandová, Mirka Eliášová

copyright © 2011 – TS Magdaléna / design © 2011 - David Matura