Unikátní projekt podpořený finančně Evropskou unií z dotace na podpora projektů kreativního učení II. v rámci Národního plánu obnovy - iniciativa Status umělce a umělkyně.

​

Program konference 23. dubna 2024 v Severočeském Muzeu

13:40 prezence účastníků konference v sále knihovny v Severočeském Muzeu Liberec
14:00 úvodní slovo moderátora
14:10 slovo ředitelky DDM Větrník, Hlavní manažerka projektu – Mgr. Marta Kultová
Úvodní slovo hlavní manažerky projektu
14:15 Psycholog a preventista na Základních školách – Mgr. Oto Dymokurský
Metody dramatické výchovy z pohledu psychologie učení v prevenci rizikového chování u dnešních školáků
14:20 garantka oboru Taneční a pohybová výchova v procesu revizí RVP – MgA. Markéta Pucová
Proč patří kreativní tanec a pohyb do školy?
14:35 pedagogové ZŠ a MŠ Barvířská, metodici oborů DV a PV - Mgr. Jitka Malá Burdová, Mgr. Tomáš Vávra
Programy Dramacentra Bezejména a TS Magdaléna s ohledem na žáka-cizince a žáka ze sociálně slabšího
prostředí
14:45 pedagogové ZŠ Kaplického, metodici oborů DV a PV - Mgr. Jitka Netušilová, Mgr. Marie Mervartová
Jak na psychohygienu díky programům Dramacentra Bezejména a TS Magdaléna
14:55 pedagogové ZŠ a MŠ Ostašov, metodici oborů DV a PV - Mgr. Michal Bolek, Mgr. Zuzana Koudelková
Integrace programů Dramacentra Bezejména a tanečního studia Magdalena do výuky na ZŠ a MŠ Ostašov
15:05 občerstvovací pauza 25 minut
15:30 Psycholog , pedagog DAMU – Mgr., MgA. Martin Sedláček
Role dramatické výchovy v programech prevence
15:40 předsedkyně Tanečního a pohybového studia Magdaléna, z. s. – Ludmila Rellichová
Dítě jest svěřeným klenotem, s nímž zacházíme s největší opatrností, odpovědností, láskou a odborností...
15:50 pedagogové ZŠ U Školy, metodici oborů DV a PV - Mgr. Věra Chlumská, Mgr. Martina Plodková
Integrace programů Dramacentra Bezejména a tanečního studia Magdalena do výuky na základních školách
16:00 pedagogové ZŠ Vrchlického, metodici oborů DV a PV - Mgr. Zdeňka Manychová, Mgr. Radka Benešová
Integrace předmětů, propojování souvislostí a přenesení účebního procesu na žáka
16:10 pedagogové ZŠ s RVJ Husova, metodici oborů DV a PV - Bc. Simona Křikavová, Bc. Lucie Kotlárová
Inspirativní programy pro žáky ZŠ s RVJ Husova
16:20 občerstvovací pauza 25 minut
16:45 pedagog KVD DAMU – prof. Jaroslav Provazník
Specifičnost výukových programů využívajících metody a techniky dramatické výchovy

16:55 pedagogové ZŠ 5. května, metodici oborů DV a PV - Mgr. Radka Konečná, Mgr. Jan Zouzalík
Hodnocení Dramacentra Bezejména a tanečního studia Magdaléna z pohledu učitelů a žáků
17:05 pedagogové ZŠ Česká, metodici oborů DV a PV - Mgr. Alice Štefková, Ing. Martina Horáková
Podpora kreativity a sebevědomí žáků
17:15 ředitelka a pedagog ZŠ Švermova - Mgr. Lenka Řebíčková, Mgr. Alexandr Irgl
Hodnocení projektových aktivit pohledem učitelů a pohledem zúčastněných žáků
17:25 odbornice na pohybovou výchovu - Mgr. Markéta Pražáková, DiS.
17:35 předsedkyně Dramacentra Bezejména, z. s. – metodik projektu - PhDr. MgA. Miloslava Čechlovská
Využití kreativního učení a prožitkové pedagogiky v mozaice komplexní péče o žáka v oblasti primární prevence
17:40 lektor, metodik projektu – BcA. Jakub Kubíček
Podstata vedení preventivních programů v tandemu dvou lektorů a jejich další vzdělávání
17:45 slovo náměstka pro školství, kulturu a cestovní ruch - PhDr. Mgr. Ivan Langr Ph.D.
18:00 ukončení konference

​

​

​

Závěrečná zpráva Projektu „Tanec libereckým školám 2023/2024“

 

Zpracovala Ludmila Rellichová – ředitelka TaPS Magdaléna, z.s., hlavní pedagog projektu pro I. stupeň

​

 

Cílem projektu bylo pilotní ověření možností kreativního učení a umění obecně ve vzdělávacím procesu ZŠ, s důrazem na rovné příležitosti každého žáka. Pilotní ověření takových forem vzdělávání, ve kterých mohou být žáci úspěšní díky své kreativitě, autenticitě a originalitě, a to i v případech žáků méně úspěšných v tradičním pojetí vzdělávacího procesu.

​

 

Jedinečnost a relevantnost projektu je právě v ověření možnosti zavést metody a formy kreativního učení do vzdělávacího procesu v základním školství. Projekt je zamýšlený jako pilotní, s přesahem do budoucí spolupráce ZŠ a žadatele. Podobný projekt zaměřený na taneční výchovu doposud nebyl realizován nikde v české republice.

​

 

V projektu Tanec libereckým školám bylo komplexně zapojeno do vzdělávacího procesu po kognitivní, emocionální, sociální, etické a fyzické stránce, díky využití metod prožitkové pedagogiky, konkrétně taneční a pohybové výchovy 10 pilotních libereckých škol.

 

 

Během 6 měsíců se vzdělávalo v oboru taneční výchova zhruba dva tisíce dětí, osmdesát pedagogů základních škol a čtyři lektoři – junioři, kteří získávali zkušenosti společně s hlavním pedagogem a pedagogem v oblasti realizace programu a byli motivovaní k doplnění si i formálního vzdělání v oboru prožitkové pedagogiky, aby se staly plnohodnotnými členy pedagogického sboru TaPS nebo dalších organizací s tímto zaměřením.

​

 

Mezi rozvojem intelektu a rozvojem motoriky dítěte existuje obousměrný vztah, což ve svém důsledku znamená, že pohybové činnosti zpětně významně ovlivňují psychické procesy. Z těchto důvodů se pohybových a tanečních aktivit úspěšně používá například při diagnostice a terapii nejen pohybových ale také duševních poruch.

V současné době je akcentován intelektuální vývoj jedince jako důležitý faktor pro rozvoj vědy a techniky. Naopak somatomotorický vývoj je při výchově dnešního jedince poněkud upozaděn. To vede k psychosomatické asymetrii ve smyslu akcentování intelektu a podceňování somatické vybavenosti. Tento fakt se promítá do současného školství natolik, že rozvíjení intelektu se stalo téměř jediným úkolem školy. Snížení fyzické kultivace jedince ohrožuje celou společnost hypokinezí, která v sobě nese nebezpečí zhoršení biologických vlastností lidí, kteří tvoří tuto společnost. Při nedostatku pohybu dochází v organismu k funkčním i strukturálním změnám a k úbytku svalové hmoty, ke zkrácení vazivových struktur, ke změnám na skeletu, zhoršení krevního oběhu, zhoršení metabolických pochodů v organismu, zmenšení kapacity plic. Klesá celkový výkon a dochází ke strukturálním změnám fyzického i psychického stavu člověka.

 

 

Výše pojmenované důsledky se nám potvrdily i v rámci tohoto projektu.

 

 

V první hodině každého bloku jsme v rámci pohybové výchovy zaměřili svůj důraz na zdravotní hledisko – zejména na držení těla a vyváženost svalových skupin (ochablost, celková fyzická kondice).

Správného (zdravého) držení těla bylo k vidění jen velmi málo. Po dotykové korekci zhruba polovina účastníků dokázala přijmout vyvážený postoj, ale jen velmi málo jedinců udrželo správné držení těla v následném pohybu. Nejčastěji se objevoval nezpevněný střed těla a s tím spojená hyperlordóza, dále svalová disbalance v oblasti hrudní a krční páteře („hrb“, „želvička“). U několika jedinců jsem zpozorovala výraznou skoliózu, dále vtočené nohy (během chůze) a zborcenou podélnou klenbu chodidla. S přibývajícím věkem dětí, zde již ve 4 třídě, byla situace poněkud horší, a u ještě starších již alarmující.

​

 

Při reflexích s dětmi, které jsme na konci celého bloku realizovali, jsme rozebírali, proč je tato část nejméně bavila. Většina dětí si stěžovala na náročnost a bolest i při vzpřímeném postoji.

​

 

Při čemž vzpřímený postoj je základní podmínkou chůze a ostatních lidských činností. Udržování vzpřímeného postoje se aktivně účastní mnohé systémy organismu – kosterní a svalový, ale například i zrak, vestibulární systém, taktilní (smyslové) receptory na chodidlech (proto je tak důležité, aby byly děti bosy).

​

 

Druhá hodina bloku byla vždy věnována motorickým cvičením, cvičením zaměřeným na rovnováhu, koordinaci pohybu, obratnost a dynamiku.

 

 

Velmi nás překvapilo, kolik dětí díky špatnému držení těla nezvládne koordinovat své končetiny při jednoduchých prvcích zaměřených na funkčnost těla. Některé měly narušenou motoriku, proto i koordinace byla pro ně těžká, ale i ty děti, které měly motoriku na první pohled v pořádku, nebyly koordinovaného pohybu schopny. Nebyly schopny separace jednotlivých částí těla, naprosto chyběla řízenost a návaznost pohybu. I to souvisí se špatnými pohybovými návyky a držení těla.

Při úměrné pohybové zátěži se pohybový systém udržuje v přirozené funkci i struktuře a jeho výkon se postupně zlepšuje podle dávkování zátěže, struktura se restituuje a pohybové projevy se obohacují. Dítě je schopno vyvolávat a spojovat intelektuální a citové podněty s fyzickými, cítí pohyb jako zdroj sebejistoty a sebeuvědomění, rozumí sobě samému jako celku (holistický přístup).

 

 

Pokud by děti měly taneční a pohybovou výchovu pravidelně jednou týdně od první třídy, výše uvedené skutečné závažné problémy s pohybovým aparátem by ve většině případů neexistovaly. Kvalitně vzdělaný pedagog taneční výchovy pracuje s dětmi od počátku vždy s motivací tak, aby práce na správném držení těla, zdravém posílení svalových skupin, prohloubení správných motorických schopností a na pozitivním vnímání svého těla, byla životní samozřejmostí. S tím jdou ruku v ruce pohybové hry, cílená improvizace, rytmika, práce ve skupině, disciplína v dobrém slova smyslu a respekt k sobě i druhým.

 

 

Třetí hodina jednotlivých bloků byla vždy věnována kreativní složce taneční a pohybové výchovy. Na prvním stupni to byly pohybové hry s říkadly, řízené taneční improvizace, hra s rytmikou slova a zvuků. Od čtvrté třídy jsme pracovali více s pohybovými principy a řízenou improvizací jednotlivce, dvojic, skupin. V nejstarší skupině jsme chtěli pracovat s těžištěm těla, partnerskou prací v návaznosti na práci s důvěrou (tuto část jsme museli při výuce zcela vynechat).

​

 

Tato část děti vždy, bavila nejvíce, což je pochopitelné. Zde se vrátím k samotné podstatě pravidelné výuky taneční výchovy na základních školách. Tanec je tvůrčí uměleckou činností, kterou může do jisté míry vykonávat každý. Každý má vrozenou schopnost tančit, protože každý má možnost pohybovat se, má vrozený cit, představivost, smysl pro rytmus, schopnost rozvíjet se, myslet, cítit a jednat. Proto každý může v rámci svých schopností tančit. Významným pomocníkem rozvoje pohybu je hra. Děti se učí na základě vlastní zkušenosti – prožitkem. Děti obecně potřebují více pohybu, a to ne z důvodu větší energie, kterou je třeba vybít, ale proto, že jejich integrace a regulace pohybového aparátu je nedostatečná. Není pochyb, že pohyb, tanec a tělocvik, nejsou-li příliš namáhavé, ale přiměřené věku, přispívají ke zdraví a dobré kondici dítěte.

Každé dítě je úžasná bytost, která má veliký tvořivý potenciál. To s sebou přináší mnoho individuální práce, práce s individualitou dítěte. V projektu jsme s dětmi pracovali s pohybovou průpravou na zlepšení motoriky, vytvářeli autentický hudební doprovod zvuky a tlesky, hráli pohybové hry s přesahem do taneční improvizace. Vše připravené metodicky pro tři věkové skupiny. 6–8 let 9–11 let a 12–14 let.

Bohužel pokud je tělo ve vyšším věku fatálně nepřipravené, jeho vnímání a respekt k sobě i druhým neexistuje, nejde pracovat ve skupině s důvěrou, partnerskými prvky nebo improvizací. Náročnější pohybové principy jsou náročné na disciplínu a soustředění. I to je jeden z důvodů, proč je zapotřebí výuku zahájit již v nižších ročnících.

 

 

Na prvním stupni zhruba do čtvrté třidy jsme se potkali se vstřícností a zájmem. Některé paní učitelky prošly výuku s námi a opravdu si zkusily prožitkovou pedagogiku na vlastní tělo. Bloky jsme odučili tak, jak byly připravené, bez jakýchkoliv úprav ve struktuře hodiny. Pokud by některé školy měly zájem v blokové výuce na prvním stupni pokračovat i v příštím roce, lze kontinuálně připravit soubor bloků, který by mohl jít více do hloubky, a připravit delší kreativní část výuky, kde lze propojovat taneční, hudební a výtvarnou výchovu.

 

 

Na druhém stupni to již tak vstřícné nebylo. Překvapily nás požadavky některých pedagogů. Představovali si blok společenských tanců nebo dokonce tance klasického. Společenský tanec je velmi náročný sport, a tanec klasický je nejnáročnější umělecká taneční technika s důrazem na fyzické dispozice dítěte a jeho pohybovou připravenost. I na základních uměleckých školách se jí učí nejtalentovanější žáci a studenti.

Dokazuje to, že povědomí o taneční výchově na základních školách a obsahu její výuky je zpravidla minimální. Na tanec je třeba se fyzicky připravit stejně tak, jako na jiné pohybové aktivity. Je to stejné, jako

když dáte dítěti poprvé na nohy brusle. Také hned nebruslí. Proto jsme přesvědčeni, že na druhém stupni základní školy může taneční výchova být zařazena do výuky pouze po absolvování výuky na prvním stupni. Pak bude pro žáky tanec přirozenou aktivitou patřící do vzdělávacího systému školy a budou připraveni fyzicky i psychicky na náročnější prvky taneční výchovy, které jsme v projektu, v podstatě až na výjimky, kde byly děti připravené na to, co budou dělat, a pedagog měl o výuku zájem, nemohli použít. A to z důvodu bezpečnosti dětí, kdy hrozilo zranění. Pohybová nepřipravenost starších žáků nedovolila pedagogům pracovat s některými prvky taneční výchovy, zejména těmi, které se týkaly důvěry v partnera, rovnováhy, práce s těžištěm těla, nebo náročnější práce se svalovými skupinami. Často také z důvodu absence respektu účastníků ke svým spolužákům, někdy hraničící s agresí.

 

Náš projekt měl přiblížit taneční výchovu dětem a pedagogům a ověřit možnosti oboru v systému základního školství. Potvrdilo se nám, že je třeba začít na prvním stupni od první třídy základní školy. Pak bude mít taneční výchova pro děti veliký význam jak v oblasti zdravého přístupu ke svému tělu, tak pro jejich rozvoj fyzický i psychický. Tímto projektem jsme chtěli jednak doložit všechna výše uvedená fakta, jednak poukázat na skutečnost, že taneční a pohybová výchova patří do všeobecně výchovného a vzdělávacího systému, zejména pro nepopiratelný potenciál podpory psychosomatické symetrie dítěte.

 

 

Bloky byly vypracovány a vedeny na základě metodiky vytvořené Evou Blažíčkovou (*1943, tanečnice, choreografka, pedagožka, autorka doplňkového oboru Taneční a pohybová výchova zařazeného od 1. 9. 2010 do RVP ZV) doplněné o vlastní dlouholeté pedagogické a umělecké zkušenosti.

 

​

Projekt Tanec školám z pohledu fyzioterapeuta

 

Zpracoval Bc. Michal Syrový

 

​

Z pohledu fyzioterapie je projekt Tanec školám odpovědí na několik obtíží, se kterými se v praxi fyzioterapeuta setkávám. Jsou to nepřiměřená pohybová zátěž, buď intenzitou neúměrná věku, či naší fyziologií, nebo naopak příliš nízká pohybová aktivita. Také je to omezená pestrost pohybových aktivit, podporující úzkou specializaci, bez ohledu na zdravotní důsledky. A dále je to převládající celodenní podpora zátěžového, tedy špatného držení těla.

 

Projít psychomotorickým vývojem a získat z něj to nejlepší je první úkol, který zásadním způsobem ovlivňuje kvalitu pohybu v souvislosti s nastavením psychických a sociálních dovedností.

Druhým úkolem je najít dobrý vztah k sobě, k druhým – svým blízkým, světu. Neboť je to osobnost a její city, pocity, emoce, prožívání, kterými se naše tělo řídí. Pro pohyb je tedy pocit seberealizace velice důležitý. Osobní nastavení velmi zásadně ovlivňuje kvalitu pohybu, zdraví, životní pohodu.

Třetím úkolem je pěstovat si kvalitní návyky. Myslím, že jasným příkladem je držení těla při sledování sociálních sítí a užívání dalších moderních technologií v míře, která je dnes běžná po většinu dne. Polohu těla, kterou v těchto chvílích zaujímáme, můžeme snadno popsat jako nezdravý návyk, který nepodporuje směr, kterým by se naše tělo mělo vyvíjet. Vyvíjeli jsme se jako lovci a sběrači, tedy chodící vzpřímení tvorové, jejichž poloha, využívající celou délku jejich těla, byla evoluční výhodou.

Čtvrtý úkol je hledání rovnováhy ve všech významech toho slova. Jsme vybaveni úchvatným výtvorem, ve kterém je toho uloženo více, než jsme schopní docenit. Jako příklad, může posloužit náš autonomní nervový systém. Máme schopnost bleskurychle přepnout z klidu do maximálního výkonu. A máme schopnost se z tohoto módu přepnout stejně bleskurychle zpět. A co více, máme schopnost kompenzovat náročnost této extrémní změny regenerací. To je jen jedna z úžasností, upozorňující nás na potřebu rovnováhy. Zřejmě ale skutečnost, že touto schopností disponuje každý, v našich myslích devalvuje význam těchto schopností.

Ještě jedno téma si v naší praxi říká o zdůraznění. A to je konflikt mezi preferovanou kvantitou: “...ať to stojí, co to stojí..., ...když se kácí les, tak létají třísky..., ...čím víc, tím líp…“. A přehlíženou kvalitou. Přitom právě kvalita pohybu je ta složka, která snižuje opotřebení, a tedy prodlužuje možnost si užívat komfortního pohybu delší dobu. Což může být v době prodlužování odchodu do důchodu velmi významnou položkou. Leč co na to naši sportovní rekové: “ tělo má jít do hrobu zhuntované...,... když se ráno probudím a nic mně nebolí, tak jsem mrtvý..., ...odpočinu si až v hrobě….“

No a šestý důvod, který se hlásí o pozornost, je možnost, že pozitivními zkušenostmi se zlepšováním svých pocitů z vyladěné psychiky, z vyladění těla, ze zlepšení životosprávy, se dá kompenzovat vliv stárnutí. Tady platí „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“

Proto všechno si myslím, že projekt Tanec školám je velmi kvalitní nabídka pro docenění většinově přehlížených kvalit života.

Vždyť kolikrát za den vás něco vede, motivuje, užít si své vzpřímené držení těla? Vždyť kolikrát za den můžete sledovat vliv zažívané svobody v pohybu na vaši psychickou pohodu? Nebo kolikrát za den se vrátíme k sobě, do sebe a uvědomíte si, jak je to příjemné? Dejme tedy dětem i sobě, možnost toto zažívat, ať podpoříme jejich či svoji vědomost hodnoty těchto darů.

Vnímám taneční výchovu dětí jako cestu k nalezení klíče ke štěstí. A protože jsme každý jiný, jde vždy o vlastní jedinečný klíč. Je to vlastně jediný způsob, jak dítě dovést k využití maxima z jeho individuálních schopností, tedy ke svobodě, která pak už není jen prázdným, leč často používaným pojmem.

Být soběstačný v nalézání pocitu štěstí, osvobozuje člověka od omezování štěstí druhých, neboť to se dnes často zdá jako jediná možnost, jak se ke svému štěstí dostat.

Nabídka taneční výchovy v základních školách může mít neobyčejný přesah nad zkostnatělými pravidly, kterým běžně podléháme.

​

​

​

Projekt Tanec školám z pohledu učitele tělesné výchovy a zároveň učitele tance

 

Zpracovala Mgr. Markéta Pražáková, DiS., hlavní pedagog projektu pro II. stupeň

 

​

V rámci projektu jsem působila jako hlavní pedagog pro 2. stupeň a účastnila se výuky ve 4. - 7. třídách.

 

Napříč školami byly mezi dětmi velké rozdíly. Celkově odhaduji, že dvě třetiny měly dobrou fyzickou kondici, pouze výjimečně se objevili jedinci s výbornou kondicí a zhruba třetina měla špatnou a někdy i znepokojující kondici. Zejména v této třetině se často objevovala nadváha až obezita, zkrácené posturální svaly a ochablé fázické.

 

Jak už zmínila ve svém příspěvku paní Rellichová, správné držení těla bylo k vidění jen velmi málo. Někteří nezvládali základní motoriku a koordinaci, chyběla jim řízenost a návaznost pohybu. U některých stačilo málo, pochopili princip pohybu a udrželi si ho. U jiných se nedařilo ani s dopomocí.

 

Zajímavé bylo pozorovat práci dětí s prostorem. Celkově byla spíše horší (nerovnoměrné rozmístění), děti se často se pohybovaly ve skupinkách a po kruhu. V malém prostoru do sebe narážely, ve velkém se pohybovaly v hloučcích. Při přeběhu a skocích nedokázali někteří správně odhadnout vzdálenost (přeskok řeky), potíže jim činila i orientace (kam mám být čelem, začít dostatečně daleko od zdi apod.). To vše je úzce spojeno s uvědoměním si svého těla a schopnosti být sám za sebe. Na to navazuje fantazie a kreativita. Více než polovina dětí nebyla schopna samostatně tvořit. Často se styděli, byli ve střehu „co na to ostatní”, také se objevovalo více kopírování pohybu než vlastní tvorba. Nejvíce sami sebou byli při improvizaci na místě se zavřenýma očima.

Na druhou stranu většina z nich se s takovou prací ještě nesetkala (improvizovat, být sám za sebe), věřím, že po několika setkáních by dokázali svou fantazii a kreativitu probudit. Už teď se našlo několik jedinců, kteří se dokázali obrátit do sebe, nestarali se o okolí a tvořili volně a pravdivě.

 

Už několik let pozoruji u dětí stále menší ochotu hýbat se, zvlášť ve vyšších ročnících. Zatímco v 6. třídě vtrhnou do tělocvičny s nadšením téměř všichni, u starších (zvlášť u dívek) je to poklidný vstup. Podobně tomu bylo i v projektu.

 

Proč tomu tak je? Malé děti jsou většinou velmi hravé a snadno se nechají vtáhnout do akce. U větších se začíná probouzet soutěživost. Ale když nemáte pohybové nadání, můžete se snažit sebevíc a těm nejlepším se stejně nevyrovnáte. Mnohdy se motivace k pohybu ztrácí právě kvůli malé úspěšnosti. Pak jsou tu kolektivní sporty. Určitě jste to také zažili. Kapitáni si vybírají družstva (před výkonností jde často stranou i kamarádství), ti méně zdatní zůstávají na konec a k družstvu se připojí jako ti, co zbyli, což prohlubuje jejich pocit méněcennosti. I v jiných předmětech mají děti touhu dostat se k těm „chytrým”, aby zažily úspěch. Sami se můžete zamyslet, ke kterému týmu byste se jako dítě přidali, pokud by byla možnost zvolit tým, který často vítězí, nebo ten, který bývá poražen.

 

V Kanadě pro ty, co neuměli hrát hokej, vymysleli hru Kin-ball. Hrají proti sobě 3 družstva. Když jedno družstvo nezvládne chytit odpálený míč předtím, než se dotkne země, bod dostávají zbylá dvě družstva. Já mám tuto hru velmi ráda, má jednoduchá pravidla, hýbou se u ní všichni, rozvíjí se strategie. Je to koncipováno tak, aby nevznikaly propastné rozdíly mezi družstvy. Ve sportu, potažmo v TV, jsou vždy lepší a horší, silní a slabí. V kin-ballu mám prospěch z chyb ostatních. Citlivější dítě může vnímat, že to není jeho zásluha. Jeden žák sedmé třídy to komentoval tak, že „může hrát úplně blbě a stejně dostává body”. Dodá to takovému dítěti sebevědomí?

 

V taneční a pohybové výchově se neprofituje z chyb ostatních. Spolupráce je založena na důvěře a vzájemném napojení se a v tu chvíli nezáleží na tom, kdo „udělá provaz” nebo vyskočí výš. Práce ve skupině je učí toleranci a vzájemnému respektu. Každý může být prospěšný a třeba i nenahraditelný. Když se skupině nedaří v jednom zadání, mohou excelovat v jiném. A vrátím se k úspěchu jednotlivce. V taneční a pohybové výchově ho může dítě zažít v každé hodině. Ať už je to zvládnutý prvek nebo pocit volnosti a naplnění během improvizace. Není to měřitelné podle tabulek

nebo nějakých nastavených limitů. Jde o vlastní prožitek, který vyplavuje endorfin a není potřeba ho s někým porovnávat.

 

Z mého pohledu učitele TV a také tanečního pedagoga je zařazení Taneční a pohybové výchovy do základního vzdělávání velmi žádoucí. V ideálním případě jako předmět s hodinovou dotací týdně pro každou třídu prvního stupně. Žáci by se hravou formou učili pracovat s tělem, kompenzovalo by se (alespoň částečně) sezení během výuky a napravovaly by se špatné návyky držení těla, které se nejčastěji získávají právě dlouhým sezením v lavici.

 

Pravidelné prohlídky u lékaře jsou po dvou letech, a pokud nejsou děti nemocné, přijde se na případný problém zbytečně pozdě. I tomu by mohl být předmět TPV prospěšný, kdy by pedagog mohl upozornit rodiče na odlišné postavení, svalový tonus apod. Učitel tělesné výchovy většinou nevidí děti bez bot a během hodiny nemá tolik prostoru ke sledování jednotlivců. Věnuje se dodržování pravidel ve hře, dopomoci a záchraně při gymnastických cvičeních apod. Dříve byl na školách veden předmět Zdravotní tělesná výchova. Většinou to byl soubor cviků na posílení nebo protažení daných svalových skupin, který byl pro děti nezajímavý a nudný. V taneční a pohybové výchově je posilování a protahování realizováno formou hry, tím je intenzivnější a pro děti zábavnější. Dále se vedle fyzického těla rozvíjí i psychika. Pracuje se s emocemi, se soustředěním, dítě se socializuje, učí se již zmiňované toleranci a vzájemnému respektu. To vše je dětem prospěšné nejen ve škole.

 

Může se zdát, že by stačilo zařadit TPV do tělesné výchovy. S tímto tvrzením rozhodně nesouhlasím. RVP pro TV je sám o sobě nabitý a není v možnostech učitele obsáhnout celý rozsah učiva. Něčemu se věnují hlouběji, jiného se jen dotknou. Pokud by to byl samostatný předmět, kdo by měl taneční a pohybovou výchovu učit? Především by to měl být pedagog a odborník v oboru tvořivého tance. Někdy se na školách stává, že učí neaprobovaní. Také jsem se svou aprobací (matematika, tělesná výchova) učila zeměpis, informatiku nebo svět práce. Musela jsem se na hodiny důkladně připravovat a oporou mi byla učebnice. Teoretické předměty (některé) se dají zvládnout. Ale co výtvarná výchova, pracovní činnosti, tělesná výchova? Může je učit kdokoliv? Rozhodně ne. Když neovládám techniku kreslení, neumím vzít do ruky nástroje v dílně a neznám průpravná cvičení, která mě dovedou ke zvládnutí cviku, těžko to můžu někoho naučit.

 

A stejné je to i v taneční a pohybové výchově. Musím si principy vyzkoušet na svém těle, zjistit, jak funguje a reaguje. Potřebuji mít zažité pohybové hry, abych mohla reagovat na situaci a vybrat vhodnou aktivitu. A v neposlední řadě je improvizace, kde se rozvíjí kreativita. Nelze jen říct, „jste jako podzimní listí” a čekat, co se stane. Ač se to nezdá, vedení improvizace je velmi těžká disciplína. Musela jsem sama projít spoustou hodin improvizací, abych nějakou mohla vést, a stále se s každou další učím. Potřebuji vnímat každého jednotlivce, podle situace změnit dynamiku, otevřít různé možnosti, zachytit připadnou nejistotu a podpořit tvůrčí proces.

 

Během projektu jsem pozorovala třídu jako celek i jednotlivce samotné. Rozdíl byl mezi dětmi sportujícími, které daleko lépe fungovaly samostatně i ve skupině, a těmi, kteří se nevěnují žádné pohybové aktivitě. Jak už jsem zmiňovala, ne každý má nadání nebo možnost věnovat se sportu. Ale tančit může opravdu každý, kdykoliv a kdekoliv. U starších dětí se objevovalo několik pro mě zarážejících situací. Například ostych při kontaktu se spolužáky (chytit se za ruce), nebo různé fóbie (běhat bosí, potit se). Dále práci ve skupině narušovalo různé popichování, postrkování a jiné schválnosti, což vypovídalo o nerespektování nejen skupiny, ale také pedagoga. A to, že jsou narozeni v roce draka, tudíž to jsou osobnosti, pro mě není argument. Celkově byl respekt menší, než jsem očekávala. A to nejen k pedagogům projektu, ale často i k jejich třídním, či dohlížejícím pedagogům.

 

Jak už bylo uvedeno v příspěvku paní Rellichové, spolupráce učitelů na prvním stupni byla na jedničku, bohužel, o druhém stupni se to říci nedá. Samozřejmě se našly výjimky, ale bylo jich poskrovnu. Velmi často se stávalo, že dohlížející učitelé program vůbec nesledovali, bavili se spolu (až jsem jich pár musela požádat o klid) a celkově projevovali nezájem (někteří se ani nedostavili). Jak můžou chtít po dětech nějakou disciplínu, když se sami chovají takto? Mrzí mě, že se pro malou účast nerealizoval seminář pro učitele, aby se dověděli, co bude děti čekat a také aby měli potuchu o tom, co je Taneční a pohybová výchova. Možná by pak neočekávali taneček na závěr, případně by koordinační cvičení neoznačovali jako „dlouhou rozcvičku”.

 

Tento projekt pro mne byl velkým poznáním, možností nahlédnout do jiných škol. Velmi mě překvapilo, kolik dětí má v tak nízkém věku zdravotní problém, ať fyzický nebo psychický.

Na druhou stranu mě velmi potěšilo, že při závěrečném hodnocení děti často zmiňovaly, že se jim nejvíce líbila improvizace, ta možnost vyjádřit se pohybem, mít volnost.

 

 

Věřím, že zařazení TPV na 1. stupeň by pozitivně ovlivnilo fyzický i psychický vývoj dětí, ze kterých by se staly tvůrčí, emocionálně vyrovnané osobnosti se zdravým, pohybově zdatným tělem, pravdivým vyjadřováním a s respektem k sobě i k druhým.

​

​

 

Projekt Tanec školám - závěrečné zhodnocení ZŠ Česká

​

Zpracovala Mgr. Alice Štefková, koordinátor projektu za ZŠ Česká

​

​

​