Základním prvkem výuky taneční a pohybové výchovy dětí je hra. Děti se učí na
základě vlastní zkušenosti – prožitkem. V žádném stádiu svého vývoje se dítě nevyznačuje tak
intenzivní spontánní pohyblivostí jako v období mezi třetím a šestým rokem života. Neustálý pohyb
a činorodost jsou význačnou charakteristikou této vývojové fáze. Pohyb, tanec a tělocvik, nejsou –
li příliš namáhavé, ale přiměřené věku, přispívají ke zdraví a dobré kondici. Důležitou roli hraje
rozmanitost výuky. Hra, potažmo výuka taneční výchovy musí odpovídat schopnostem a
možnostem dítěte, aby si bylo ochotno „hrát“ tímto způsobem.
Věk čtyř let je ideálním věkem pro přijetí do přípravné taneční výchovy, po jejíž
absolvování ve věku šesti let se dítě může spolu s rodiči rozhodnout, zda bude dále pokračovat ve
studiu tance nebo dá přednost některému z dalších uměleckých oborů – dramatické, výtvarné nebo
hudební výchově. Proto je důležité, aby přípravná umělecká výchova byla pojata co nejšířeji s
důrazem na výchovu pohybovou.
Výuka musí vycházet z anatomické stavby těla a jeho fyziologie. Správný pohyb,
přirozený pohyb, je ten, který chápe a respektuje vrozené funkce těla a jeho jednotlivých
částí. Každá z těchto částí je determinována její funkcí a spojena s určitým významem. Pochopení a
respektování významové topografie těla vede k celkovému fyzickému a duševnímu vyladění.
Každé dítě je úžasná bytost, která má veliký tvořivý potenciál, to s sebou přináší
mnoho individuální práce, práce s individualitou dítěte. A tak je důležité si s  dětmi zpívat,
tvořit verše, malovat, hrát, vytvářet autentický hudební doprovod na jednoduchý hudební
nástroj… Celkově se navzájem kultivovat. Prožitý pohyb se stává cestou k technice, nikoliv
naopak. Každé dítě má své mantinely a úkolem pedagoga je najít kvality dítěte a ty podpořit
tak, aby dítě mohlo tančit. Mnoha dětem to pak pomáhá i při řešení vlastních psychických
bariér.

​