Činnost TS, semináře, přehlídky a festivaly se konají za finančního přispění Magistrátu statutárního města Jablonec nad Nisou, Města Rychnov u Jablonce nad Nisou, Krajského úřadu Libereckého kraje a Ministerstva kultury ČR.

© 2023 by TAPS MAGDALENA. VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA

Pohyb je základním, přirozeným projevem člověka, každý kdo má touhu tančit, může
tančit. Vrozená schopnost vyjádřit se pohybem nám je dána od narození, pohybový slovník
jednotlivce je individuální a specifický a může se stát základem pro umělecký taneční projev. Mezi
rozvojem intelektu a rozvojem motoriky u dítěte existuje obousměrný vztah, což znamená, že
pohybové činnosti zpětně významně ovlivňují psychické procesy. Dítě je schopno vyvolávat a
spojovat intelektuální a citové podněty s fyzickými, cítí pohyb jako zdroj sebejistoty a

sebeuvědomění, pomocí tance porozumí sobě samému. Taneční výchova přináší do
výchovného a vzdělávacího působení další rozměr, který pomáhá formovat dětskou osobnost,
kultivovat přirozený pohyb, vytvářet trvalé vztahy mezi myšlením, emocemi a tělem dítěte.
Pokud bude pohybovou výchovou rozvíjena dětská tvořivost, citlivost a inteligence těla, pak
vznikne prostor pro harmonický vývoj dítěte, které bude vnímavější a citlivější vůči svému
prostředí.
Tanec je umění a umění už ve svém zrodu bylo tvorbou. Bylo prostředkem vyjádření
člověka za účelem komunikace s přírodou, s bohem nebo za účelem dorozumívání se mezi lidmi.
Proto je důležité vrátit se k původnímu významu umění jako tvorby, v našem případě taneční tvorby
pro děti a s dětmi. Základním prostředkem tanečního vyjádření a taneční tvorby je pohybový
základ, pohybová technika, která umožňuje pohybové ztělesnění představy, prožitku, nálady,
atmosféry, hudby či jiných podnětů. Technika pohybu není konečný výsledek, ale prostředek k
vyjádření. Čím dokonalejší technika, tím umožňuje svobodnější vyjádření prožitku, myšlenky
nebo uměleckého záměru. Tělo se stává nástrojem, nástroj tvoří. To platí v tanci všeobecně, u
dítěte pak dvojnásob. Výuka techniky není dril, ale dialog mezi tělesnou, rozumovou a citovou
stránkou dítěte a pro každé dítě je to proces jedinečný a zcela individuální, navíc proměnlivý
v souvislosti s věkovými zvláštnostmi dětí. V současné taneční výchově to vyžaduje tvořivý a
citlivý přístup pedagoga k dítěti, aby jeho rozvoj nebyl ani uměle urychlován, ani zbytečně brzděn.
Vyžaduje také znalosti nejen fyziologie, ale také psychologie dítěte a zkušenosti pokud jde o
pedagogické postupy v současném tanečním vzdělávání. Je to jedna z cest jak se může dítě stát
citlivější a vnímavější ke společenským a kulturním hodnotám, přírodě, ostatním i sobě samému.

Nedílnou součástí výuky studia je výuka hudební výchovy, výtvarné výchovy,
dramatické výchovy, japonského pohybového divadla BUTÓ vždy s důrazem na
taneční výchovu a tvorbu.

Hudební výchova


Hudební výchova je tradičně součástí všeobecného vzdělání. Umožňuje dětem pronikat do světa
hudby a hudebního umění a poznávat zákonitosti hudby prostřednictvím vlastního aktivního a
tvořivého muzicírování, prostřednictvím návštěv koncertů, poslechem hudba doma. Hudba je
nástrojem komunikace a plní vedle estetické, zábavné či terapeutické i další společenské funkce.
Pod pojmy vokální, instrumentální, hudebně pohybové a poslechové činnosti si každý učitel
představí konkrétní hudební materiál, konkrétní formy práce. V hodinách hudební výchovy pak
vede pedagog dítě prostřednictvím vokálních, instrumentálních, hudebně pohybových a

poslechových činností k porozumění hudebnímu umění a hudbě, k jejímu aktivnímu vnímání a
využívání jako svébytného prostředku komunikace.
Pro účely taneční tvorby je třeba dítě naučit citlivě vnímat ty složky hudby, které jsou společné pro
obě umění (tempo, rytmus, dynamika, barva, charakter), navíc pak rozvíjet i schopnost reagovat na
ně pohybem. Kromě toho je nezbytné rozvíjet v dětech elementární schopnost vnímat hudební
skladbu jako celek a její kompoziční pravidla. Zpočátku samozřejmě volíme skladby jednoduché,
teprve postupně skladby složitější. V reakci dítěte na hudbu, ale i na ostatní umělecké projevy,
převažuje zpočátku cit, reaguje bezprostředně podle svých přirozených tvořivých vloh a nadání,
podle své přirozené hudebnosti a tanečnosti. Teprve postupně se jeho vnímavost a reakce na hudbu
prohlubují a rozšiřují, ve výjimečných případech je dítě schopno podle jednoduchých pravidel i
hudbu a pohyb samo tvořit.

Výtvarná výchova


Koncepce i praxe výtvarné výchovy u nás i ve světě procházejí dynamickými proměnami. Ukázala
se proto potřeba přehodnotit dosavadní pojetí výtvarné výchovy jako součásti všeobecného vzdělání
tak, aby na jedné straně podporoval tvůrčí přístup pedagogů a na straně druhé přesněji definoval
vzdělávací obsah tohoto esteticko - výchovného předmětu. Od výuky kreslení, malby, případně
práce s materiálem se okruh výtvarných činností rozšiřuje nejen, pokud jde o výtvarné techniky, ale
i pokud jde o podněty k tvůrčí výtvarné činnosti a to již nejen individuální, ale i skupinové,
případně mezioborové.
V taneční tvorbě se výtvarná složka může zapojit mnoha způsoby. Dítě může být vedeno k
vyjádření vlastní představy o kostýmu pro taneční skladbu, případně i k vlastní drobné výtvarné
výrobě jeho součástí, může se podílet na výtvarné podobě i výrobě rekvizit, případně
scénografických prvků a přispět tak svými výtvarnými nápady k tvorbě. Touto výtvarnou činností se
přirozeně rozvíjí jak výtvarný vkus dítěte, tak i jeho schopnost vnímat výtvarnou stránku taneční
tvorby.

Dramatická výchova


V kontextu školního vzdělávání se dramatická výchova v poslední době považuje za optimální
způsob, jak si děti na základě bezprostředního aktivního prožívání a vlastní zkušenosti mohou
rozvíjet stávající a osvojovat nové sociální dovednosti, verbální i nonverbální komunikaci, rozvíjet
své schopnosti a tvořivý přístup k životu jako takovému. Děti se učí prostřednictvím metod a
technik dramatické výchovy adekvátně a svobodně jednat v různých situacích a sociálních rolích a
za toto jednání přebírat zodpovědnost, rozvíjet postoje, které jim umožňují orientovat se v síti

mezilidských vztahů, ve světě i v sobě samotných. Naučí se pracovat s možnostmi těla a hlasu při
různých formách komunikace (verbální i neverbální), uvědomovat si vlastní identitu, originalitu,
naslouchat druhým a poskytovat jim prostor k vyjádření, navazovat na myšlenky druhých a rozvíjet
je, aktivně se podílet na práci druhých a naučit se pracovat v týmu, přijímat kompromisy,
samostatně se rozhodovat a v neposlední řadě být tolerantní a mít porozumění s ostatními.
V kontextu taneční tvorby přispívá dramatická výchova k tanečnímu projevu novými zkušenostmi,
jakými jsou tříbení slovního projevu, hlubší prožívání pohybových vztahů, schopnost vnímat
jednoduché dramatické situace a postupně i schopnost tyto situace tanečně ztvárňovat.

Japonskou inspirace butó používáme u žáků staršího školního věku a studentů nad 15 let a
dospělých.
Názvem butó (butoh) se označuje souhrn aktivit, techniky a motivací pro tanec nebo pohyb.
Zahrnuje hravé a bizarní metafory, tabu-témata, extrémní nebo nesmyslná prostředí a provádí se
tradičně pomalým, kontrolovaným pohybem neveřejně i veřejně. Butó nemá souvislost s žádným
pohybovým nebo tanečním stylem, každý pohyb je sám o sobě již výrazem stejně jako sám život.
Jeho zakladatelé Kazuo Ohno a Tatsumi Hijikata uvádějí jako svou inspiraci německý
expresionismus (Mary Wigmanovou a Haralda Kreutzberga) a japonské taneční legendy.
Butó vznikl v Japonsku po druhé světové válce v souvislosti se studentskými bouřemi proti
autoritám a postupně se rozšířil do dalších zemí, ohlas našel zejména v USA, kde ale nabyl nových
rysů hrůzy a znetvoření (anglická encyklopedie Wikipedia – heslo butó).
V japonštině slovo BUTOH označuje tanec. BU - horní část těla, zdvihání , TO - dolní část těla od
břicha k chodidlům, znamená pošlapání země. Jeden ze zakladatelů Tatsumi Hijikata používá
přesný výraz ANKOKU BUTOH neboli tanec temnoty. Temnoty jsou zde spojeny s počátkem světa
a nevědomím.
Butó pracuje s archetypy, podvědomím, individuálním a kolektivním vědomím, vztahy
mikro a makrokosmu. Odkrývá nám dosud neznámé končiny, rozšiřuje schopnosti vlastního projevu
a vede k vnitřní očistě. Pracuje s rozmanitostí univerza. Zkoumá různé kvality a aspekty lidského
nitra (emoce, vzpomínky) i autentického prostředí (určité místo, příroda se vším, co ji utváří). Butó
je cestou hledání a poznávání. V butó se interpretovi otvírají nové horizonty, aniž by byla na
individualitu jednotlivce kladena jakákoli kritéria, normy či nároky. Jediným předpokladem jsou
tedy dobrá vůle, otevřenost, schopnost koncentrace. Důraz je kladen na tanečníkovu osobnost. Je
originální v tom, že od tanečníka vyžaduje schopnost transformace vnitřních obrazů a pocitů do
fyzického pohybu.
V butó je kladen důraz na práci s individualitou a právě práce s individualitou je velice
zajímavá pro pedagoga. Každé dítě má svůj bohatý vnitřní svět, plný obrazů a představ a

butó je jednou z možností jak dát dítěti příležitost k celkovému uměleckému a osobnostnímu
rozvoji a vlastní pohybové výpovědi. Děti, pracující tímto způsobem, jsou otevřenější a
citlivější, a to jak k sobě, tak k ostatním. Jejich projev na jevišti je opravdový a přirozený. V
neposlední řadě jsou při práci tvořivější, soustředěnější a dokáží pracovat delší dobu než děti
vedené tradičním způsobem.